Ačkoliv z materiálního hlediska mohla někoho strašit třináctka v kalendáři, pro členy CVK a nejen pro ně byla sobota 13. října velmi příznivá a inspirující. Brněnské středisko Haré Krišna totiž v ten den navštívil Mahádyuti Prabhu, žák Šríly Prabhupády a nadšený oddaný Krišny. O svém entuziasmu šířit misi svého duchovního mistra nás přesvědčil hned v první části dne, kdy navzdory svému zhoršenému zdravotnímu stavu vyrazil s oddanými na harinám do ulic Brna a zřekl se dokonce své diety, aby kuchař mohl také jít s ostatními zpívat Haré Krišna. Atmosféra byla během harinámu úžasná, oddaní zpívali a tančili v extázi, kolemjdoucí se zastavovali, mávali na nás, někteří si trochu zakřepčili a na náměstí Svobody se k nám připojil pán, který sice trochu nesrozumitelně, ale o to s větším nadšením zpíval s námi. Tu a tam někdo pořídil exotický snímek, někdo jiný zase knihu Šríly Prabhupády, ale co bylo hlavní, všichni byli téměř na 2 hodiny vystaveni blahodárnému vlivu Haré Krišna mahámantry (mahá = velká). A netýkalo se to jenom lidí, kteří procházeli zrovna v tu dobu kolem nás; viděli jsme pána, který právě telefonoval, a když nás zaregistroval, přiběhl až k průvodu, natáhl ruku s mobilem a se širokým úsměvem na tváři nechal proudit nektar Svatého Jména do ucha osoby, kterou měl v tu chvíli na drátě.

Po harinámu jsme se vrátili do střediska a Mahádyuti Prabhu se připravoval na odpolední přednášku. Ostatní také žili přípravami na nadcházející program, a plná kuchyň oddaných intenzivně pracovala na tom, aby bylo uvařeno včas, v dostatečném množství a také v potřebné kvalitě.

Ve dvě hodiny odpoledne už byla chrámová místnost téměř zaplněna, a když za třičtvrtě hodiny začala přednáška, fotograf, který chtěl udělat snímek z druhé strany místnosti, se musel svého úmyslu vzdát, protože pro samé hosty nebylo kam šlápnout. Mahádyuti Prabhu přednášel na známý verš z Bhagavadgíty (8.5) a potvrdil, že nejen dokonale zná knihy svého duchovního mistra, ale díky dlouholeté praxi může tuto úžasnou filosofii podpořit vlastními zkušenostmi a dát tak posluchačům možnost hlouběji pochopit jednotlivé náměty. V diskusi se navíc náš vzácný host podělil o svoje zážitky z prvních setkání se Šrílou Prabhupádou.

Následuje verš a dva úryvky z přednášky:

A každý, kdo na konci života při opouštění svého těla vzpomíná jen na Mě, dosáhne okamžitě Mého stavu bytí. O tom není pochyb. (Bg 8.5)

„Tohle je ve skutečnosti cíl a smysl života: vzpomínat na Krišnu v čase smrti. To je v kontrastu s tím, co většina lidí považuje za životní cíl, což znamená vydělat hodně peněz a žít pohodlně.Ale v tomto světě není naděje, že bychom mohli žít v pohodlné situaci. Výzkum už byl proveden, takže tuto variantu už můžeme dát stranou. Tento svět je navržený tak, aby neskýtal pohodlí, takže pokud jste někdy překvapeni, že to tady je nepohodlné a plné utrpení, tak není divu, protože tak je to navrženo. Udělali jsme velkou chybu, že jsme přišli do tohoto materiálního světa. Teď máme na sobě toto hmotné tělo, které vyžaduje tolik času a úsilí, abychom ho mohli udržet. Prakticky většinu naší energie vynakládáme na to, abychom nějak udrželi toto tělo. Šest nebo sedm hodin denně jenom odpočíváme, protože tělo je úplně vyčerpané. To už je 25 % času pryč. Pak musíme dodávat tělu palivo, aby mohlo dál fungovat. To taky vezme nějaký čas; záleží, jak moc jídlo žvýkáte, když ho žvýkáte hodně, může to trvat dvě hodiny, a když málo, vezme to hodinu. Někteří lidé vypadají, jakoby jídlo ani nežvýkali, jenom si jej strčí do pusy, ale to se nedoporučuje pro dobré trávení. Další hodinu zabere koupání, to už je deset hodin. Takže tohle už je skoro půlka dne. A také musíte vydělávat nějaké peníze, protože potřebujete místo na spaní a nějaké to palivo pro tělo. Tím se tedy promarní velká většina zbývajícího času. No a jestli máte ještě nějaký čas navíc, tak ho věnujete na zotavení se z té práce, kterou vyděláváte peníze na ty ostatní věci. Jenom na ni prostě nějak zapomenout, vygumovat a utéct před tím. Takže to je skutečná podoba toho, co znamená vydělat hodně peněz a žít pohodlně. Mnoho lidí chce být v životě tímto způsobem podvedeno a Krišna jim na jejich vlastní přání k tomu dá příležitost“.

„Oddaní Krišny vědí, že nejsou klamáni a podváděni, protože mají objektivní zážitky na základě každodenních zkušeností.Vědí, co je pravda. Například tato místnost: asi se všichni můžeme shodnout, že je nabarvená na bílo nebo skoro na bílo, což je objektivní vjem. Slova pro to můžou být různá, ale je to stejná barva. Když někdo přijde a bude nám tvrdit, že ta zeď je červená, tak se s tím moc daleko nedostane, protože my máme objektivní vjem, že ty zdi jsou bílé. Stejně tak lidé, kteří nemají žádné zážitky s vědomím Krišny a říkají nám něco jiného, tak to nás nijak neoslovuje, protože my máme svoje zážitky. My se jim to snažíme vysvětlit, ale je skoro nemožné aby to pochopili, protože oni tyto zážitky nemají. Lidé budou těmto věcem rozumět tehdy, když budou mít vyšší realizace z jiné oblasti. A není k tomu nutně zapotřebí filosofické intelektuální pochopení, k tomu je třeba duchovní realizace, která je v jednom smyslu snadnější než filosofické pochopení. Nemusíte nic dělat, jenom stačí, když budete zrovna stát někde, kudy prochází harinám. Nemusíte být ani lidská bytost, stačí, když jste strom, který tam stojí u cesty. Ta transcendentální zvuková vibrace jde přímo k duši a duše má realizaci. Takže tohle je potřeba: dostat se na vyšší úroveň pochopení, k čemu je tento život určený“.

Po přednášce Mahádyuti Prabhu odpověděl na několik otázek pro náš Zpravodaj:

Zmínil jste se, že jste se k hnutí připojil v roce 1971 a také o vás víme, že jste nějakou dobu rozdával knihy Šríly Prabhupády. Byla to v té době vaše hlavní služba?

“V těch časech prakticky každý, kdo přišel, rozdával knihy. Nebylo to nic neobvyklého. Spíše se dá říct, že jsem v té době vystřídal snad všechny druhy služby: měl jsem nějaké zodpovědnosti v chrámu, vedl jsem restauraci, dával jsem přednášky na universitách, jezdil jsem se skupinou,která rozdávala sety Prabhupádových knih na vysokých školách….”

To znamená, že jste hodně cestoval?

“Ano, cestoval jsem hodně, většinu času jsem strávil cestováním, hlavně po Americe. To bylo do roku 84, pak v letech 88-92. Pak jsem působil jako vedoucí chrámu na Soho Street v Londýně a teď zase cestuji.”

Po přednášce jste mluvil o Šrílovi Prabhupádovi. Můžete přidat ještě nějakou vzpomínku na něj?

“Vzpomínám si, jak Prabhupáda jednou před ranní přednáškou začal zpívat Jaya Rádhá-Mádhava, byl to mystický zážitek, naše chrámová místnost byla asi tak velká, jako na české farmě, ne moc velká místnost. Mně to přišlo úplně nepochopitelné, jak může Prabhupáda být s námi v téhle malé místnosti. Nechápal jsem ani kdo je Prabhupádův služebník a sekretář, a co potom Prabhupáda? Pak začal Prabhupáda zpívat Jaya Rádhá-Mádhava a já jsem se cítil, jako bych se začínal vznášet. Říkal jsem si: ,Takže teď už tedy letím zpátky do duchovního světa´. Byl to velmi intenzivní zážitek, těžko popsatelný a mimo tento hmotný svět. Prabhupáda byl tak úžasná osoba, že v jeho společnosti se mohly dít takové věci.”

Jsme velmi rádi, že jste navštívil také naše centrum, a že jste nám poskytl tento rozhovor. Můžete závěrem vzkázat něco našim čtenářům?

“Každý by měl vzít nějakou zodpovědnost, aby umožnil našemu hnutí dosáhnout úspěchu. Neměli by si užívat možností, které jim hnutí nabízí, jenom pro sebe, ale opětovat to a dělat to, co hnutí pomůže, čím budou užiteční, co nejvíce podle své vlastní kapacity. Měli by vědět, že jakýkoliv zlomek energie, který nepoužijí pro službu Krišnovi, bude použit pro službu máji. Existují jen dvě věci: služba Krišnovi a služba máji. Nic mezi tím.”

Děkujeme mnohokrát.

“Haré krišna.”