Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura

Den odchodu 27. prosinec

Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura byl jedním z deseti dětí Bhaktivinóda Thákura, velkého vaišnavského učitele v posloupnosti pocházející od Pána Čaitanji Maháprabhua. Bhaktivinóda Thákura bydlel blízko chrámu Pána Džagannátha v Purí. Pracoval jako soudce a také dohlížel na chod chrámu Pána Džagannátha. I přes tato zodpovědná zaměstnání se stále snažil napravit gaudíja-vašnavismus v Indii. Byl si vědom úpadku tohoto učení, ale zároveň viděl, že není v jeho silách změnit celou situaci. Modlil se proto k Pánu Čaitanjovi o pomoc. Modlil se o syna, který by mu pomohl s touto kazatelskou misí. Když se Bhaktivinódovi a Bhagavatí déví narodilo 6. února 1874 dítě, vaišnavové to chápali jako odpověď na modlitby jeho otce. Zkušený astrolog ihned rozpoznal na jeho těle třicet dva příznaků máhá-puruši (velké osobnosti). Kromě nich mělo dítě při na rození kolem sebe omotanou pupeční šňůru stejným způsobem, jako se nosí posvátná bráhmanská šňůra. Astrolog podotknul: „Už jsem v životě sestavil mnoho horoskopů, ale nikdy jsem neviděl horoskop, který ukazoval všechny znaky velké osobnosti. Toto dítě se proslaví po celém světě jako vynikající duchovní učitel.“

Za šest měsíců Bhaktivinóda zařídil pro syna anna-prášana ceremonii a malý chlapec dostal jméno Bímal Prasád, což v překladu znamená „milost vnitřní energie Pána“. Když kolem jejich domu projížděly vozy Džagannáthova festivalu, před jejich obydlím se na tři dny zastavily a nebylo možné jimi pohnout. Bhaktivinódova manželka vzala dítě k vozu k Pánu Džagannáthovi. Dítě natáhlo spontánně ruce, aby se dotklo nohou Pána Džagannátha a ihned získalo požehnání tím, že na něj spadla Pánova girlanda. Když se o této události Bhaktivinóda Thákura dozvěděl, uvědomil si, že toto dítě je synem, o kterého se modlil k Pánu.

Bhaktivinóda Thárura se svojí manželkou žili velice ctnostně a drželi se pevně vaišnavských tradic. Nikdy nedovolili svému dítěti, aby jedlo cokoli jiného než prasádam, ani ho nenechali sdružovat se s nevhodnou společností. Jednou, když chlapci byly dva nebo tři roky, Bhaktivinóda ho mírně pokáral, protože chtěl jíst mango, které ještě nebylo náležitě obětováno. Bímal Prasád, přestože byl pouhé dítě, svoje jednání vzal jako vážný přestupek a zapřísáhl se, že do konce života již neochutná žádné mango, a tak se i stalo.

Když my bylo pouhých sedm let, už uměl nazpaměť celou Bhagavad-gítu, a dokonce i úžasně vysvětloval jednotlivé verše. Jeho otec ho učil ve spojitosti s vydáváním vaišnavského časopisu Sadždžana-tóšaní kontrolovat psané texty a tisknout je. Bímal Prasád měl vynikající paměť. Jen si jednou něco přečetl a hned byl chopen vše zopakovat. Když mu bylo jedenáct let, jako student pátého ročníku přišel na nový způsob psaní pojmenovaný Bičanto. Během této doby se učil matematice a astrologii pod vedením Pandita Mahéšačandry Čudamoniho. Ve třinácti letec ho Bhaktivinód Thákura zasvětil, dal mu jméno Hari, dále Nrsimha mantru a také mu svěřil uctívání Božstva Kúrmy. Co ale Bímala zajímalo více, byla devocionální literatura. V roce 1892 složil přijímací zkoušky na sanskritskou univerzitu v Kalkatě. Tam strávil nějaký čas studiem filozofických knih. Pod vedením Prithvidhary Šarmy také studoval Védy. Během svých studentských let přispíval svými úvahami do různých náboženských žurnálů. Se studiem na této univerzitě ale dlouho nepokračoval. V roce 1897založil v Bhakti bhavanu čatušpáthi (malou akademii) nazývanou Sarasvatí čatušpáthi, kam na jeho přednášky chodilo mnoho učenců z Kalkaty. Vydával také měsíčníky jako například „Džjótirvid“, „Brihaspati“ a publikoval i mnoho dalších starých pojednáních o astrologii, např. Súrja-siddhántu, za níž byl oceněn titulem Siddhánta Sarasvatí, aby bylo poukázáno na jeho učenost.

Siddhánta Sarasvatí také dohlížel na mnohé aktivity v královském paláci ve státě Tripura. Při své práci se ale setkával pouze se závistí, zlobou a korupcí, a tak velice rychle získal averzi ke státním záležitostem. Svůj záměr oznámil Mahárádžovi Rádhákišórovi Manikjovi Bahadurovi, který mu jeho návrh schválil.

Siddhánta Sarasvatí navštívil se svým otcem mnoho poutních míst, kde naslouchali rozhovorům učených panditů. V Káší hovořil s Rámamišrou Šástrim ohledně Rámanudža sampradáji. Po tomto rozhovoru se život Siddhánty Sarasvatího začal směřovat k odříkání a tiše pokračoval ve své snaze najít gurua. Když bylo Siddhántovi Sarasvatímu 26 let, jeho otec mu doporučil, aby přijal zasvěcení od vaišnavského světce Gaurakišóra dáse Bábádžího. Gaurakišóra dás Bábádží byl doslova zosobněním vairágji (odříkání) a velice si vybíral, komu dá díkšu (zasvěcení). Když se za ním Siddhánta Sarasvatí vydal na radu svého otce, Gaurakišór mu odpověděl, že mu nemůže dát díkšu, dokud neobdrží souhlas Pána Čaitanji. Když se Siddhánta Sarasvatí znovu vrátil, Gaurakišóra mu řekl, že se zapomněl Pána Čaitanji zeptat. Při třetí návštěvě Gaurakišóra dodal, že vzdělanost je zcela nedůležitá ve srovnání s oddaností Nejvyššímu Pánu. Siddhánta Sarasvatí ale zůstal neoblomný. Rámanudžáčárja byl poslán zpět osmnáctkrát, než ho Góšthípúrna přijal za svého žáka. Když Gaurakišór dás Bábádží viděl odhodlání Bhaktisiddhánty Sarasvatího, nakonec mu věnoval svá požehnání. V Gódrumě ho zasvětil a řekl mu, aby kázal Absolutní Pravdu a zanechal všech ostatních činností.

Po odchodu Pána Čaitanji přišlo období temna, ve kterém řeka bhakti téměř úplně vyschla. Díky neohroženému kázání Bhaktisiddhánty Sarasvatího ale toto období skončilo. Bhaktisiddhánta napsal mnoho knih o šuddha-bhakti siddhántě a vydal mnoho periodik. Mnoho lidí inspiroval k tomu, aby začali sloužit Pánu Gaurangovi a založil také mnohé Náma-hatty a střediska Gaudíja-mathu. Siddhántu Sarasvatího hluboce rmoutilo, když viděl mnohé skupiny prákrita sahadžijů, laciných napodobovatelů cesty bhakti, oblečených jako paramahamsa gósvámí guruové, kteří jen sváděli nevinné lidi. Zcela se uchýlil do ústraní, aby se v osamění věnoval bhadžanu. V tomto období jednou ve své vizi spatřil Pána Čaitanju Maháprabhua spolu s šesti Gósvámími. Čaitanja Maháprabhu mu řekl: „Nebuď sklíčený, vezmi si za své rozšiřování varnášramy s novým nadšením a všude kaž poselství lásky ke Krišnovi.“

V roce 1911 přijal Siddhánta Sarasvatí výzvu proti pseudo-vaišnavům, kteří prohlašovali, že zrození v patřičné kastě je předpokladem pro rozšiřování vědomí Krišny. Tato komunita bráhmanů, kteří tak lpěli na kastovním původu, byla velice popuzena Bhaktivinódovou prezentací mnoha důkazů z šáster, že každý bez ohledu na své zrození se může stát bráhmanou-vaišnavou. Tito smárta bráhmanové, aby dokázali, že vaišnavové nejsou tak vznešení jako bráhmani, uspořádali diskuzi. Jelikož Bhaktivinóda Thákura byl již starý a nemocný, mladý Siddhánta Sarasvatí napsal esej „Nezvratná odlišnost mezi bráhmanou a vaišnavou“ a předložil ji svému otci, což ho velice potěšilo. Siddhánta Sarasvatí cestoval do Midnapuru, kde se k třídenní diskuzi shromáždili panditové z celé Indie. Smárta bráhmanové postupně předkládali svá scestná pochopení písem. Pak ale promluvil Siddhánta Sarasvatí. Začal citovat z Véd, aby oslavoval bráhmany, což smárta učence velice potěšilo. Když ale začal hovořit o kvalifikacích potřebných k tomu, aby se někdo mohl stát bráhmanou, tedy o vlastnostech vaišnavů, to už smártové tak rádi neslyšeli. Siddhánta Sarasvatí přesvědčivě dokázal, že kdokoli, kdo vykazuje vlastnosti bráhmanů, třebaže se narodil v rodině šúdrů, by měl být ctěn jako bráhmana. Ale ten, kdo se chová jako šúdra, i přestože může pocházet z bráhmanské rodiny, rozhodně nemůže být považován za bráhmanu. Po tomto projevu mu prezident konference blahopřál. Shromáždili se kolem něj tisíce lidí. Vaišnavismus zvítězil.

Bhaktivinóda Thákura opustil tento svět v roce 1914 na den odchodu Gadádhara Pandita. Než odešel, požádal svého syna, aby šířil učení šesti Gósvámích a Pána Čaitanji. Rok poté odešel i duchovní mistr Siddhánty Sarasvatího. Siddhánta Sarasvatí se začal starat o vydávání Sadždžana-tóšaní a v Krišnanágaru založil Bhagawat Press. V roce 1918 se v Májápuru posadil před obrázek svého gurua Gaurakišóra dáse Bábádžího a sám si udělil sannjás (přijal stav odříkání). Od té doby se mu říkalo Bhaktisiddhánta Sarasvatí Gósvámí Mahárádž. Bhaktisiddhánta Sarasvatí považoval za nejlepší způsob, jak efektivně šířit vědomí Krišny tištění knih. Tištění knih chápal jako brihat mridangu, velkou mridangu. Mridanga (hliněný buben) může být slyšet na nějaké ulici, ale brihat mridanga může znít po celém světě.

Svět žasl údivem, když viděl nadpřirozenou sílu Sarasvatí Gósvámího. Mnoho vzdělaných lidí z vysoce postavených rodin k němu bylo přitahováno, a tak věnovali své životy službě Pánu Gaurangovi. V letech 1918 až 1937 založil šedesát čtyři šuddha-bhakti Mathů (například v Navadvípu, Májápuru, Kalkatě, Midnapuru, Remuně, Purí, Madrasu, Váranasí, Hardwaru, Allahabádu, Mathuře, Vrindávanu atd.) Také zasvětil dvacet pět velice vzdělaných osob do bhágavata tridandí sannjásu.

Publikoval také následující periodika: Sadždžanatóšaní (čtrnáctideník v bengálštině), The Harmonist (čtrnáctideník v angličtině), Gaudíja (bengálský týdeník), Bhágavata (čtrnáctideník v hindi), Nádija prakáša (bengálský deník), Kírtan (assamský měsíčník) a (v orijštině). Publikoval také mnoho vaišnavských knih. Ve skutečnosti zvěstoval novou éru v duchovním životě. Pověřil dobře vyškolené tridandí sannjásí, aby rozšiřovali poselství Pána Gaurangy po celém světě. Po šest let osobně dohlížel na tuto kazatelskou činnost.
Z tohoto světa odešel 1. ledna roku 1937.