Zjevení kopce Govardhanu v Brně
Tuto zábavu jsme si připomněli 29. října. Festival se vyznačoval nekonečnými extatickými kírtany a čtení příběhu podbarvovaly jemné zvuky sitáru bhakty Honzy.
Zhruba po dvou hodinách programu se zjevil kopec Govardhan, který měl velmi přitažlivou podobu, vytvořenou z lahodné halvy, ovoce, několika druhů sladkostí a květin. Korunu tvořil Girirádž Mahárádž, kámen přímo z hory Govardhan v Indii. Hosté i oddaní pak začali s velkým potěšením zpívat o tancovat kolem této nejúžasnější hory ve vesmíru a na závěr jsme si všichni pochutnali všech sladkých substancích, ze kterých byl tento brněnský Govardhan vytvořen.
Seznamte se…
Bhakta Prahlád (bPr): Hare Kršna, přijmi prosím mé uctivé poklony!
Bhakta Honzík (bH): Hare Kršna!
bPr: Co jste měli dobrýho na prasádam? (smích)
bH: No, Mangalji dělal tradiční kitrý a čapátý. On vaří hodně védsky…
bPr: Jaký to bylo? Byly čapátý dost mastný?
bH: Byly! (smích)
bPr: Tak to má být!
bH: Máme tady hodně másla a je levný…To kitrý bylo trochu odříkavý, málo soli… Ale říká se, že hodně soli není dobrý na brahmačaryu.
bPr: Tak, a teď, pro ty, co tě ještě moc neznají, by ses mohl představit. Začneme třeba tím, jak jsi přišel ke Kršna vědomí.
bH: Jmenuji se Jan Páleníček, jsem z Brna, kde jsem se seznámil s oddanými. A jak? Začali jsme se s klukama zajímat o východní filozofii a trochu jsme experimentovali s různými věcmi. Procházeli jsme různými meditacemi, já jsem dělal rok meditaci v pohybu - tai cchi. Pak to byla diamantová cesta, alikvotní zpěvy, šamanské bubnovačky atd. K tomu se přidala moje revolta vůči globálně konzumní společnosti, byl jsem znechucen stavem společnosti a vztahy mezi lidmi. Naštěstí jsme měli kamaráda, který seděl v lavici s jedním „Krišňákem“, no a ten nás pozval na prasádam, kde jsme se seznámili s extatickým bhaktou Jarkem. Oni pro nás vždy uvařili a my jsme někdy ani nepřišli, protože jsme se báli, že nás budou ovlivňovat. Byli hodně odevzdaní (smích).
Ale postupem času na nás začala působit taková divná síla, nechápali jsme to, ale potom mi to došlo: bylo to prasádam. Proto se říká, že nejlepší způsob, jak umlčet démony, je dát jim prasádam - Prabhupádovu tajnou zbraň. Já z osobních zkušeností doporučuji aplikovat každý den po malých dávkách, třeba mahá cukr naší mamince do čaje, nebo mahá sůl taťkovi do polívky.
Na co si živě pamatuji, jak na jedné z prvních ochutnávek božského pokrmu jsme s kamarádem nemohli uvěřit, že smažený panýr v sabdží není kuřecí maso. Bylo to fakt zajímavé.
Potom jsme šli na první program Hare Kršna, a já jsem byl zaplaven nadšením… No úplně ze všeho, ale hlavně z lidí, oddaných, kteří byli úplně jiní než lidé, které jsem potkal v minulosti v různých „duchovních“ směrech. Nejvíc mne ale přitáhlo samozřejmě zpíváni Hare Kršna, neměl jsem problém hned napoprvé vyzkoušet účinek této mahámantry a bylo to nad moje očekávání, prostě super!
Potom už to šlo rychle ne z kopce ale spíše nahoru(smích), začali jsme jezdit do Lutotína po dobu asi 2 let. Chodil jsem přitom do práce a o víkendech jsem se odevzdával na lutotínské zahradě a v kuchyni.
Byl to opravdu aktivní odpočinek (smích).
bPr: Co jsi dělal potom? Byl jsi na Bhakta programu v Praze, že?
bH: Ano to je pravda. A nebyl jsem tam sám - vzal jsem si s sebou moje dlouholeté kamarády ze školy, Jirku, Adama a teď už zasvěceného Mangala prabhu. Náš Bhakta program byl v roce 2004 a byl to jeden z největších v historii CVS, bylo nás devět. Byl tam ještě Nitái-Navadvipačanndra prabhu, Rúpavilás prabhu, bhakta Dan, Martin a Ondra. Po Bhakta programu jsem podstoupil rozšířenější vzdělávání v CVS s tím, že jsem o rok později dal slib brahmačarya. Během brahmačarí tréningu jsem se zapojil do klasických chrámových služeb, které slouží k očištění našeho falešného ega. Je to úplné podřízení se učiteli a procesu, časem človek projde různými zkouškami, jde nahoru a dolů a připravuje se na největší očistu, což je sankírtan. Moje nejočistnější období v templu byl rok a půl v templové kuchyni, ale tam jsem se naučil nejvíc tolerovat a odříkat. Přece jenom jsme to „kuchyňské náboženství“ (smích).
Samozřejmě intenzivní sádhana, pravidelné harinámy, skvělí oddaní, návštěvy maharájů a úžasné maháprasádam vyrovnaly vše, co nebylo zrovna příjemné. Potom jsem šel na distribuci knih a zúčastnil se tréningu v sankírtanovém autě. Byly to pro mne nejintenzivnější zážitky, které jsem v životě zažil. Tolik legrace, dobrodružství a závislosti na Kršnovi nikde jinde nenajdete. Potom jsem se vrátil po Prabhupáda marathonu do templu a tam mne zaměstnal Níla - Mádhava prabhu ve veřejných programech .
Po nějakém čase jsem to nevydržel a utekl jsem znovu do ulic, ale tentokrát s prasádam a magazínama, což jsem dělal asi od června 2007 a to dělám více méně dodnes, i když ne tak intenzívně.
bPr: Co tě přivedlo zpátky do Brna? Volání domova? (smích)
bH: (smích) No byla to moje osobní touha a po konzultaci s Narakritim prabhu jsme se domluvili, že mohu trochu pomoci Brněnskému centru, Kršna to vše zařídil a já jsem tady už 2 a půl měsíce. Nevím, jestli jsem tady pomohl, nebo spíše uškodil, to musí posoudit druzí, ale já jsem se za tu dobu naučil další nové věci. Žiju tady z toho, co jsem se naučil v templu, takže děkuji všem starším oddaným v templu, že se o mě tak trpělivě starali.
bPr: Hodláš tu tedy zůstat?
bH: Ano, vVypadá to že ano.
bPr: Nedávno tu byl Mádhava prabhu a byl šestihodinový nepřetržitý kírtan. Jak se ti to líbilo, jaké máš z toho pocity?
bH: No těžko se to dá popsat. Duchovní rozměr a navíc duchovní blaženost se těžce vysvětluje někomu, kdo tam nebyl, materiálnímy slovy. Ti kdo tam byli mne pochopí a ti co tam nebyli, těm doporučuji, aby si příště udělali čas. Prostě čistý nektar.
bPr: Máš nějaké realizace, s kterými by ses rád podělil?
bH: Je to určite síla Svatého Jména, která se nasobí čistotou kírtan leadera, v tomto případě Mádhavy Prabhua, který dokázal strhnout oddané opravdu naplno do úžasného společného tancování a zpívání. Všiml jsem si i u hostů, kteří chodí na programy velmi zřídka, že i oni byli zaplaveni extází zpívání a tancování. Já osobně jsem po této sobotě nemohl jestě tři dny pořádně chodit! (smích)
bPr: To já taky (smích). A byl jsi už někdy na nějakém stay high forever kírtanu (SHF)? Nemyslím tím spontánní kírtany, které se protáhnou do tří hodin, ale vyloženě akce, kde už je dopředu jasné, že na programu je jen čistě zpívání mahámantry.
bH: Ano, většinou na NH táboře a hlavně to prosazoval H.H. Suhotra Maharája.
bPr: A co myslíš že je lepší, účinější, nebo lépe řečeno intenzivnější? Takový “normální” kírtan, nebo právě SHF, kdy leader povzbuzuje oddané, aby se soustředili a dbá na duchovní kvalitu kírtanu?
bH: Můj názor na SHF je, že by mělo být vyhrazeno mnohem více času než na tzv. normalní kírtan, který se provádí třeba v rámci veřejného programu. Na SHF by měla být vyhrazena speciální doba, oddaní by měli být připraveni na to, že se bude jenom zpívat Hare Kršna a nic jiného, a to potom povede k úplnému pohroužení do Svatého Jména. Suhotra Maharáj v článku o kongregačním kázání jasně podporuje tyto SHF, aby oddaní zaměstnali své dovednosti na nejrůznější nástroje a opírá se o Prabhupádovo kázání v úplných začátcích našeho hnutí. To je myslím hlavní rozdíl SHF od ostatních kírtanů. Jde tedy o větší a účinější pohrouženost do Svatého Jména. Je přece jenom rozdíl zpívat Svaté Jméno půl hodiny a pět hodin.
bPr: Mádhava prabhu začínal v kírtanové skupině Aindry prabhua ve Vrindávanu. Byl jsi někdy v Indii a na Aindrově kírtanu?
bH: Tak to jsi mi teda dal brouka do hlavy (smích) , tenhle rok bych tam chtěl jet.
bPr: Dobrá, Kršna má pro nás určitě nějakej plán. Děkuji za rozhovor, byla radost s tebou komunikovat!
bH: Taky děkuji a doufám, že se sejdeme všichni co nejdřív na pořádným Stay high forever kírtanu! Hare Kršna!
bPr: Jay! Haribóól!